Květen 2017

Jiná verze reality

13. května 2017 v 9:17 | Aurora
Tak je to zase stejný. Nikdy jsem tak nějak nevěřila, že se svým ehm... manželem budu hádat o to, kde budeme společně bydlet, že se budeme hádat o peníze - jeho slovy: "ty nic neušetříš, rozhazuješ", jsi čubka, jsi kráva!
Aha
po cca 3/4 roce manželství.
Aha
Jako, nikdy jsem v tu instituci nevěřila, a už to tady mám zpátky ve velkém stylu. Nemá cenu plakat a nemá cenu se ptát proč a stejně to dělám.
Takže vedlem sebe dnes žijeme a mlčíme, pračka pere a nádobí jsem umyla, jako tak nějak normálně. Mně konečně zabrala antibiotika, takže ze mně jdou hleny všemi směry (extra naturalistický článek), ale zvládla jsem si dnes ráno umýt vlasy a to se taky počítá.
Jako já vím, že to zas nějak půjde dál.
Určitě jo. Zase bude všechno ve starých kolejích, uzdravím se, půjdu do práce, na výplatě budu mít almužnu po tom, co jsem byla na neschopence, budu řešti problémy v práci, které mě ani v nejmenším netrápí a nezajímají. Po práci možná půjdu do nějakého cvičení, možná budu s nějakou kamarádkou řešit u kafe prkotiny, možná mě zase někdo bude přesvědčovat, ať si udělám řidičák, že je to faaakt tááákhle důležitý, pojedu navšítívit rodiče, aby si nemysleli, že jsem nevděčná dcera, budu tam pracovat a pomáhat a pojedu s ním navštívit jeho rodiče, ze stejného důvodu a budu se tam nutit ke komunikaci, aby nepoznali, jak se v jejich přítomnosti necítím dobře.
A budu se litovat, a dělat ze sebe chudinku tak, jak to dělám teď. A pak, když se otřepu, poslechnu si Jardu Duška a řeknu si, jo Jardo, ty čtyři dohody maj něco do sebe, budu na sobě pracovat, budu lepším člověkem, opustím svoji bublinu, budu žít, budu chodit k vodě, budu koukat na západy slunce, klidně utratím poslední peníze za zrcadlovku, co si celej život přeju, vyfotím stokrát západ slunce, jenom až se uzdravím a nebudu vykašlávat plíce několikrát denně.... a pak... a pak přijde člověk vám nejbližší, nepohodnete se kvůli společnému bydlení, "nic neušetříš, ty čubko!"
Vždycky jsem si přála domeček, stačilo by jen maličko bokem od vesnice, někde u pole, a v zahradě mít velké ovocné stromy, ale tehdy bylo všechno v rovině snění, teď nastává realita, "nic neušetříš čubko!"
hypotéka, peníze, hypotéka, peníze!
a nevím, opravdu chci stavět barák s tímto mým nejbližším?
Jak říká Jarda, každý máme svoji vlastní verzi reality. Která je ta moje? Vždycky, když se sama sebe zeptám, co bych si opravdu přála, napadají mně přece stále ty stejné věci....