Projevy zlosti

8. února 2016 v 17:29 | Aurora



Je to strašně zvláštní. Chtěla bych toho moc napsat a hodit své myšlenky na "papír", ale nejde to, nebo možná ano,
ale rozhodně ne souvisle.
Můj maličký notebook vstal z mrtvých, má novou RAMku a spokojeně mi teď vrní pod rukama :D Já ho tak před rokem úplně odepsala, protože se na něm absolutně nedalo pracovat a najednou... voilá
a šlape... Tak z toho mám radost.
Pak mám celkem radost z toho, že mám práci, která mě ani moc neotravuje (no jak kdy, to je pravda), mám ji už půl roku, dělám v oboru (gynda) a zatím jsem neudělala žádnou botu (čekám, kdy to přijde).
Tento rok mi bude 24 let a stále si nevěřím a stále se hledám.
A budu se vdávat.
V kostele.
I když má víra upadá.
V kostele to bude kvůli němu.

Začala jsem cvičit jógu a zase toho nechala a dnes jsem zase začala.
Někdy bych už moc chtěla mít miminko, i když vím, že to ještě není možné.
A z toho mám najednou strach, protože se vůbec necítím zralá.
Ale i ve chvíli, kdy se necítím zralá tak stejně "krutě" závidím těhotným okolo.
Vlastně ne všem těhotným.
Kamarádkám a pacientkám těhotenství přeju. Opravdu od srdce, lidsky a tak, jak se má (btw co se vlastně má?).
Problém je opět v rodině mého V. (hm... snoubence vlastně)... dvě z jeho nejbližších rodinných příslušnic jsou "v tom"... nedokážu jim to přát, protože nedokážu zapomenout na staré křivdy, které jsem už dávno odpustila.
Nedokážu to pustit, pustit ta vlákna, která drží moji zlost a (bojím se to napsat...), někdy i nenávist. Občas se děsím sama sebe, co se to ve mně skrývá, jak moc mu dokážu ubližovat svými slovy, když říkám všechny ty věci.... :ne, nepotkám se s nimi, nechci tvou rodinu ani vidět, ublížili mi (a v duchu: musím si ještě lízat staré rány).
Nesnáším se za to, jaká jsem... občas se přemůžu (a bude tomu tak i následující víkend) a setkám se s nimi, nutím se do úsměvu a převážně mlčím (stejně se mně nikdo na nic neptá)... a hlavně se nepoznávám. V každodenní komunikaci jsem přece jiná, zoufale jiná... kde se ve mně jenom bere ten chlad?!
Když se bavím s pacientkama, kamarádkama, jsem plná upřímných úsměvů... ptám se, jak se mají, už vám kope?, špatně není?, tak hlavně, že nejsou otoky, holky vždycky ubíraj mamkám na kráse apod. (nemoc z povolání), ptám se, jestli se můžu dotknout bříška, pořád mi to přijde jako malý zázrak....
Při setkání s jeho těhotnou sestrou a švagrovou mlčím, nezajímá mě jejich rostoucí břicho ani jejich problémy, nezajímají mě srceeningy, i když o nich teď vím fakt hodně, jdou mi na nervy jeho připomínky - podívej, jaké má ségra bříško!, zpražím ho pohledem "mně to nezajímá" a "co já jako s tím." Jsem tak zlá...
Bože můj, co budu dělat, až se jim to narodí? Co řeknu, až bude sestru chtít navšívit v porodnici... co budu proboha dělat na své vlastní svatbě, kde budou obě s kočárky? Nebudu si jich všímat? Abych se ukryla do své bubliny? Dokážu si vůbec užít toho dne, kdy se mám soustředit jen na nás dva?
Někdy mám pocti, že prasknu a rozbrečím se, abych uvolnila to napětí, ale před nimi nemůžu a doma už mi to nejde.
Je to škoda, ale asi se z nich mé kamarádky nestanou.
Proč jsem tak jiná?
A.
 


Komentáře

1 slowlygoesthenight slowlygoesthenight | 10. února 2016 v 1:12 | Reagovat

Holka, já se z tebe zblázním, mít špatné svědomí z toho, že nemáš ráda někoho, kdo je na tebe hnusný?

Já taky nemusím rodinu svého muže. Jsem hodně tolerantní, ale co nesnesu je, když se někdo chová k ostatním bez respektu a povýšeně. Hodná "maminka" mi například řekla, že za své politické názory bych měla být zbavená svéprávnosti, sestřička zas jako odpověď na žádost o radu z oblasti jejího zaměstnání poslala e-mail s dosti nelichotivým rozborem mé osobnosti. Já v takových situacích vidím rudě a za normálních okolností bych si to z dotyčným od plic vyříkala. Nojo, jenže co dělat? Ono vlastně nesmím být zlá, když maminka a sestra mají vždy pravdu a jsou dokonalými modlami mužova dětství. Řeším to také omezením kontaktů, mého to trápí, ale já s tím nic neudělám, přece nechce ženu, která po sobě nechá šlapat.

Nevím sice, co Ti udělaly, ale nemusíš si přece nechat vše líbit. Někdo je takzvaně splachovací, někdo určité věci neodpustí nikdy. Sice píšeš, že jsi jim odpustila, ale evidentně to tak není. Máš přece právo nemít někoho ráda, nebo ne?  

Já vždycky říkám (doufám, že Tě to neurazí, když Tvá víra upadá), že Ježíš sice nastavil druhou tvář, ale jak dopadl? Každý nemá tak vlivného taťku, my ostatní si to dovolit nemůžeme.

2 Melly Melly | Web | 11. února 2016 v 10:58 | Reagovat

Gratuluji k tvé práci. Považuji za krásný úspěch, když někdo hned po vysoké škole pracuje v oboru a navíc ho to spíše baví, než že by si uvědomil, že studoval k ničemu:)
Fascinuje mě, jak podrobně jsi popsala tvůj vztah k těm dvěma ženám... Myslím, že součást odpuštění není zapomnění toho, co ti udělali. Máš si to pamatovat, ale ne sebe nebo kohokoliv tím trýznit, překonat to... Snadno se mi to říká, když nevím, o co jde.. Ale prostě zkusit je brát nově? Nebo se k tobě chovají pořád špatně?

3 WaclawD WaclawD | E-mail | 17. ledna 2017 v 15:40 | Reagovat

Chtěli byste zvýšit návštěvnost na aurora-bella.blog.cz několikrát? Hledat v google: Masitsu's tricks

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama