Únor 2016

Den pro sebe

8. února 2016 v 22:35 | Aurora
Je to hrozně zvláštní. Nejlíp se den pro sebe plánuje v pracovní ráno, když člověk sotva mžourá na snídani a říká si: kdybych tak měla den pro sebe a nemusela do práce. Ještě bych si tak hodinku zdřímla a pak bych mohla stihnout tolik věcí...
a jak to skutečně vypadá, když mám volno?
Nevstanu v sedm, ani v osm, ale o půl desáté a tím se den značně zkrátí. Vstávám otlačená a s blbou náladou, cítím se přespaně a chce se mi čůrat. Mám žízeň, protože jsem spala více jak deset hodin v kuse (v pracovní den mám už vypitý litr vody nebo čaje).
Ach jo, takže vstanu sice vyspaná, ale stejně bez energie. Zvláštní.
Nejvíc enegie mívám právě brzy ráno, je to asi takhle: zazvoní budík, nechce se mi vstávat, připadám si ospale, mrzutě, nadávám na práci, nechce se mi z teplého pelechu... po ranní hygieně a po snídani a po hrnku teplého čaje však otočím. Za půl hodinky od prvního otevření očí jsem čilá jako rybička a strašně mě mrzí, že musím na šalinu. Dalo by se přece dělat tolik věcí! Slibuju si, že až budu mít volný den, vstanu aspoň v sedm, když ne o půl šesté jak do práce, to bude energie!
A přijde volný den, zazvoní budík....vypínám... a vstávám v deset a jsem nešťastná...

Projevy zlosti

8. února 2016 v 17:29 | Aurora



Je to strašně zvláštní. Chtěla bych toho moc napsat a hodit své myšlenky na "papír", ale nejde to, nebo možná ano,
ale rozhodně ne souvisle.
Můj maličký notebook vstal z mrtvých, má novou RAMku a spokojeně mi teď vrní pod rukama :D Já ho tak před rokem úplně odepsala, protože se na něm absolutně nedalo pracovat a najednou... voilá
a šlape... Tak z toho mám radost.
Pak mám celkem radost z toho, že mám práci, která mě ani moc neotravuje (no jak kdy, to je pravda), mám ji už půl roku, dělám v oboru (gynda) a zatím jsem neudělala žádnou botu (čekám, kdy to přijde).
Tento rok mi bude 24 let a stále si nevěřím a stále se hledám.
A budu se vdávat.
V kostele.
I když má víra upadá.
V kostele to bude kvůli němu.

Začala jsem cvičit jógu a zase toho nechala a dnes jsem zase začala.
Někdy bych už moc chtěla mít miminko, i když vím, že to ještě není možné.
A z toho mám najednou strach, protože se vůbec necítím zralá.
Ale i ve chvíli, kdy se necítím zralá tak stejně "krutě" závidím těhotným okolo.
Vlastně ne všem těhotným.
Kamarádkám a pacientkám těhotenství přeju. Opravdu od srdce, lidsky a tak, jak se má (btw co se vlastně má?).
Problém je opět v rodině mého V. (hm... snoubence vlastně)... dvě z jeho nejbližších rodinných příslušnic jsou "v tom"... nedokážu jim to přát, protože nedokážu zapomenout na staré křivdy, které jsem už dávno odpustila.
Nedokážu to pustit, pustit ta vlákna, která drží moji zlost a (bojím se to napsat...), někdy i nenávist. Občas se děsím sama sebe, co se to ve mně skrývá, jak moc mu dokážu ubližovat svými slovy, když říkám všechny ty věci.... :ne, nepotkám se s nimi, nechci tvou rodinu ani vidět, ublížili mi (a v duchu: musím si ještě lízat staré rány).
Nesnáším se za to, jaká jsem... občas se přemůžu (a bude tomu tak i následující víkend) a setkám se s nimi, nutím se do úsměvu a převážně mlčím (stejně se mně nikdo na nic neptá)... a hlavně se nepoznávám. V každodenní komunikaci jsem přece jiná, zoufale jiná... kde se ve mně jenom bere ten chlad?!
Když se bavím s pacientkama, kamarádkama, jsem plná upřímných úsměvů... ptám se, jak se mají, už vám kope?, špatně není?, tak hlavně, že nejsou otoky, holky vždycky ubíraj mamkám na kráse apod. (nemoc z povolání), ptám se, jestli se můžu dotknout bříška, pořád mi to přijde jako malý zázrak....
Při setkání s jeho těhotnou sestrou a švagrovou mlčím, nezajímá mě jejich rostoucí břicho ani jejich problémy, nezajímají mě srceeningy, i když o nich teď vím fakt hodně, jdou mi na nervy jeho připomínky - podívej, jaké má ségra bříško!, zpražím ho pohledem "mně to nezajímá" a "co já jako s tím." Jsem tak zlá...
Bože můj, co budu dělat, až se jim to narodí? Co řeknu, až bude sestru chtít navšívit v porodnici... co budu proboha dělat na své vlastní svatbě, kde budou obě s kočárky? Nebudu si jich všímat? Abych se ukryla do své bubliny? Dokážu si vůbec užít toho dne, kdy se mám soustředit jen na nás dva?
Někdy mám pocti, že prasknu a rozbrečím se, abych uvolnila to napětí, ale před nimi nemůžu a doma už mi to nejde.
Je to škoda, ale asi se z nich mé kamarádky nestanou.
Proč jsem tak jiná?
A.