Leden 2015

.O.O.

23. ledna 2015 v 20:33 | Aurora
No, takže jsem si stoupla na váhu... ok, je sice večer a ano, byla jsem oblečená, ale bože 61,7 kg? Jako vážně?
Jsem na sebe trošku naštvaná. Pořád si žiju ve svém snu, že mám 60 kg... a říkám si, že jsem sice nezpevněná, ale v oblečení to docela ujde. Vínečko sem, čokoládička tam. No zkrátka, asi začne tvrdý režim.
Vzhledem k tomu, že mám až do 15. února momentálně "volno" /když nepočítám občasnou praxi a psaní bakalářky/, je ideální čas se sebou něco udělat.
Za tři týdny mě navíc čeká ples, na kterém bych chtěla vypadat fakt hezky, no a kdybych se do 3 týdnů vrátila zpět na svoji šedesátku (což je reálné), cítila bych se líp.
Nechce se mi vymýšlet nějaký hubnoucí program, řeknu si to narovinu, diet bylo dost, některé zabraly některé ne... ale společný jmenovatel diet je stres. A to já nechci.
Takže na snídani mám povoleno i něco sladkého. A jinak jíst jako doteď, nepřejídat se, odpoledne nemlsat. A taky začít cvičit. Alespoň ob den. Ták.
Vyřkla jsem si nad sebou určitý ortel... chtěla bych se ve svém těle cítit lépe, být pevnější, abych se nemusela stydět v plavkách a bla bla bla. Však to znáte.
Nechci být anorekticky vyhublá a vlastně bych to nikdy ani nedokázala.
Navíc poslední dobou začínám víc a víc přemýšlet o životě, o tom kam vlastně směřuju /trošku Duškovatím, Čtyři dohody apod./ a myslím si, že se změnou myšlení půjde i to hubnutí o něco lépe.
Držte mi palce.
A.

Výkřik momentální ženy v domácnosti

20. ledna 2015 v 18:37 | Aurora

No, věc se má tak, že bych měla soustředit na psaní bakalářky, tedy její druhé části... a místo toho nějakým záhadným způsobem píšu článek. Ne, ne... zítra už se k tomu vážně vážně vážně dokopu.
Zvládla jsem zkouškové docela brzy a přišlo zasloužené "volno"... ano pozítří se zase podívám na sál :-D, bakalářku jsem načla... ale co mezitím? Sakra, už je to venku. Nedokážu totiž vydržet u žádné aktivity. Minulý týden jsem se tak TĚŠILA, až budu mít po poslední zkoušce, jak si budu UŽÍVAT. Hm... malý detail, neumím si příliš užívat.
Je to prostě ta blbá povaha... a nebudu to svádět na hektické okolí... i když všichni pořád někam spěchají, já bych se měla umět zastavit. A uměla jsem to. Kdysi.
Teď si vyčítám, že nic nedělám. Ono "nic" znamená "nic do školy"... vaření oběda, věšení prádla, žehlení, pečení buchty... to do toho nepočítám.
Už se vidím ve čtvrtek na porodním... narostou mi křídla, jak rychle budu chodit, abych obstarala dvě budoucí maminky. No, zas mě to docela stresuje. Čím víc chodím na sál, tím víc si tam připadám jako debil.
Ach ach... vidina státnic a hledání práce předemnou.
Ach, kéž to dopadne dobře...
Jsem tu sama, čekám na milého a ... asi půjdu uklidit tu zatracenou koupelnu.
Bože, mně se nechce nic dělat.
A.
ps: já vím, že to nemá hlavu ani patu.

Dítě starých rodičů

10. ledna 2015 v 12:58 | Aurora
Jsem druhým dnem doma.
Šílím z toho.
Být tady celé zkouškové, tak se zblázním.
Zvykla jsem si na polosvobodný život, bydlím s partnerem, ale bohužel stále ještě studuju, takže se ode mě jaksi očekává, že přijedu na víkend domů. Snažím se to omezovat na každý druhý víkend. I tak je to moc.
Jsem dítě starých rodičů. Dnes je už normálnější mít dítě ve 40 letech /praxe porodní báby/. Před 22 lety, kdy jsem se narodila já, tomu tak nebylo. Mé matce bylo 43, byla jsem 4. dítě v pořadí. Všichni jí říkali, ať jde na ITP, že je to divné a nebezpečné. Nechali si mě, i když u starých rodiček je velká pravděpodobnost, že dítě bude dementní.
Nejsem dementní. Teda.... nemám na to "papír"... panickou poruchu nepočítám.
Řeknu vám, jaké to je, být dítě starých rodičů. Možná si to uvědomíte a začnete plodit děti dříve, protože dítě potřebuje mladou maminku a mladého otce.
Když pominu alkoholismus mého otce a spoustu věcí, které nesouvisejí s věkem, dítě starých rodičů velmi brzy zjistí, že se liší od vrstevníků. Mí rodiče jsou ze staré školy. Vždycky jsem mluvila krapet jinak. Nebyla jsem třeba sprostá, nechápala jsem moc ironii, neuměla jsem nikoho správně "setřít", abych mu vrátila bolavou poznámku, zkrátka "hodné dítě". Dítě, které nedělá problémy. Až na jeden problém, který způsobilo mé nechodění do školy v době, kdy od nás otec odešel a matka se psychicky zhroutila a pila. Bylo mi osm. Nešla jsem do školy kvůli nemoci a máma mi to řádně neomluvila. Učitelka si nezjistila okolnosti. Za neomluvené hodiny jsem dostala dvojku z chování. Dvojku z chování dostalo dítě, o kterém ve třídě nikdo neví. Je to nejbolestnější věc, která se mi stále vrací a já nevím, jak s ní bojovat.
No nic.... té učitelce přeju jenom špatný věci.
Což bych neměla.
/Protože mi to ubližuje.../
Tákže, dítě starých rodčů začne být odstrkované... protože rodiče už jsou moc staří, aby s vámi jezdili na hory, výlety, delší dovolené.... takže máte téměř nulové zážitky, nemáte co nabídnout ostatním, o čem se bavit..., neumíte lyžovat ani bruslit, nejste "cool", matka s vámi nejezdí nakupovat do nákupních center /představa mámy v nákupním centru je zábavná/.
Vaši sourozenci jsou o generaci starší. Jsou to takoví strýčkové a tetičky, kteří si vás občas půjčí a pak zase vrátí. Dítě starých rodičů nemá moc kamarádů. Je většinou uzavřené, je vedeno ke čtení a k poslušnosti. K pomáhání doma. Nebudu tady moc rozebírat problém chození s partnerem, protože by to byla na celou kapitolu. Řeknu jen, že mám stálého partnera, kterého jsem si našla v 17 a to bylo peklo. Malá holčička se nám zamilovala, panebože. Navíc matčina dogmatičnost /je katolička/ nám taky nepřála.
By the way, teď ho milují snad víc než mně, matka by nepřežila, kdybych se s ním rozešla. Kdykoli přijde, podstrojuje mu a ještě mě napomíná, abych se k němu chovala hezky a slušně, aby mi náhodou!!! neodešel.
Ale to přišlo časem no.
Dítě starých rodičů se stydí za své rodiče před vrstevníky. Pamatuju si, jak do školky chodily pro moje spolužáky krásné mladé maminky. Občas jsem pak plakala, že nemám krásnou mladou maminku.
Teď pláču proto, že tu máma nebude tak dlouho, jako mámy mých vrstevníků, a že si ji třeba mé děti nebudou moc pamatovat.
Strach z rodičů, především z jejich očekávání, a strach o rodiče.... to provázelo celé mé dětství.
Občas si tak pro sebe počítám /což mimochodem dělávám odmalička/. Je mi 22, mámě 65. Dítě bych chtěla brzy, tak v 25 /to bude mámě 68/. Pamatovat si ji možná bude, až mu bude tak 7, to jí bude 75. Moje babička umřela, když jí bylo 74.... všechny tyhle myšlenky se vkrádají do mysli dítěte starších rodičů.... chtěla bych, aby všichni pochopili, že mít dítě pozdě není žádná výhra. Vaše kariéra vás nezachrání a pokud chcete být mladí a prožívat dětství svých dětí, nemějte je ve 30. Natož ve 40.
Cílem tohoto článku nebylo se politovat. Jen v poslední době přemýšlím o všech možných technikách, které by mě zbavily bolestných vzpomínek. Dokonce jsem uvažovala i o hypnóze.

Chci je říct, mějte brzy miminka. Mimčo je nejkrásnější andělíček a těhotenství nádherným obdobím ženy, pokud si jej dokáže užít.
A pokud si trváte na kariéře... zůstaňte aspoň psychicky mladí. Zajímejte se o mladou generaci, pečujte o sebe, ať se za vás děti nemusejí stydět... dejte jim trošku volnosti.
Prosím.
A.


Nic se mi nechce

1. ledna 2015 v 17:01 | Aurora
Předposlední zkouškové mého života (pokud nepočítám státnice) a mně se tak strašně nechce nic dělat. A když už něco dělám, tak se na to nesoustředím.
Z otázek do neurologie, kterých jsem si dnes vypsala zase 5, už si nic nepamatuju. Jo, možná jen to, že nejhorší formou dětské mozkové obrny je kvadruparetická forma...
to je zoufale málo.
Můj mozek stagnuje.
Příští týden mám 1 zkoušku a dvě kolokvia a neučila jsem se ještě ani na jedno z toho. Ať už je za týden touto dobou, prosím. Budu zase doma a ne ve velkoměstě.
A.