Únor 2014

(v) TOM

15. února 2014 v 21:21 | Aurora
Dnes jsem se většinu odpoledne věnovala nicnedělání. I když... ne tak úplně. Hlava mi pracovala na sto dvacet procent, ale řekla bych, že je to u mě v poslední době celkem normální stav. Nebylo dne v mém životě, abych se nepokoušela změnit svoji hlavu, svoji osobnost, svoje vystupování, chování, vzhled... cokoli. Po dnešku mám další vzory, kterým bych se chtěla podobat...
Totiž... dnes jsem koukala na první řadu Čtyři v tom /porodní bába se nezapře/. Ne úplně na všechny díly, projela jsem jen scény, které mě zajímaly. Z celé čtveřice mám nejradši příběh Věry a Miky. Obě ženy mi připadají neskutečně silné. Obě pracovaly až do porodu a v co nejkratším čase po něm se zase vrátily do "svých vod" - ať už to byla stáj v případě Miky anebo práce, které se věnuje Věra a které (po pravdě) moc nerozumím. Každá z žen je mi něčím blízká... obdivuju Věru, obdivuju "čisté prostředí", ve kterém pracuje, obdivuju kolik toho v životě dokázala. Myslím si, že je šťastná a že žije naplněný život.
Z Miky štěstí srší na každém kroku. Má tolik energie! Sama říká, jak je těžké dělit lásku mezi 3 děti, manžela, zvířata... že má jen dvě ruce a dvě uši a dvě oči... ale přesto si najde na každého čas. Já nevím, slova jsou teď asi zbytečná, alé také ji obdivuji. Nevím co víc říct...
Necítím se... hm... naplněná. Jako ony. Využít každý den, to bych si tak přála!
Můj partner říká, ať si najdu koníčka. ale mě nebaví tvořit jako jeho, zkoušela jsem malovat, ale nebaví mě to. Tudy cesta nevede. Možná umím trochu zpívat. Ale jinak si připadám dost k ničemu. A taky spoustě věcem nerozumím. Celkem dost mě unavuje společnost ostatních lidí. Nejvíce jeho příbuzných a jejich partnerů. Všichni jsou tak neskutečně chytří. Bratr Ing. v oboru pro mě naprosto vzdáleném, sestra letos budoucí Ing. (obor stejně vzdálený)... co mám dělat když přijdou na návštěvu. Mlčet? Nějak se nedokážu bavit o nanotechnologiích nebo o koupi bytu. O pozemcích, o planetáriu a jeho přednáškách. Jsem příliš... nevzdělaná? Nedovzdělaná? Tohle mě někdy tak trápí. Jo,příliš nerozumím matice, nerozumím fyzice. Jsem proto horší?
Problém nebude v nich. Ale ve mně. Chtělo by to vybudovat si zdravé sebevědomí, které nebude postavené na tichém odsuzování ostatních (ano, dělám to, ale kdo ne?), ale na vlastních životních hodnotách. Můžu mlčet a myslet si své. Ale zároveň nějak neztratit vnitřní klid a pohodu. Být nezávislá na názorů ostatních, i tohle mě dost drží při zemi.
Zítra bych se chtěla probudit a být jiným člověkem. Lepším.
A.

Tři tečky

13. února 2014 v 21:56 | Aurora
Veskrze pracovní den.
Ne, nebyla jsem v práci. Ani ve škole. Ani na praxi. Momentálně zastávám funkci "uklízečka". Nechtěla jsem psát, jak mě to nebaví. Neměla bych to říkat na plnou pusu, ale vlastně jsem ráda, když je kolem mě uklizeno, každá věc má svoje místo, linka je jako ze žurnálu. Uklidňuje mě to. Problém je, že bych spíš potřebovala dát řád svému životu a ne jen věcem kolem sebe. Navíc to partner nemá rád... Každé ráno, když se budím, říkám si, jak si užiju večer. Nezáleží na tom, jestli mě ten den čeká 12ctka v porodnici nebo jen žehlení prádla. Představuji si, jak si sednu s hrnkem horkého čaje k seriálu, dám si nohy nahoru a bude to fajn. A co dělám? Šúruju koupelnu nebo přeskládávám poličky nebo donekonečna říkám V. ať si proboha uklidí svůj zpropadený stůl, vždyť se na to nedá koukat! Dochází mi absurdnost mých slov... doprdele. Tudy ceta nevede. Ach, holčičko, kdysi ses upnula na hubnutí. Fakt je, že jsi to potřebovala. Co se změnilo? Máš možná váhu v normě, ale jinak jsi pořád stejná. Teď se upneš na uklízení s vidinou, že AŽ bude umyté nádobí a AŽ bude utřená podlaha AŽ bude na stole dobré jídlo a moučník k tomu, teprve pak bude mít život smysl? Na hlavu postavené. A vždycky to tak bylo. Příští týden, až začne semestr, praxe a všechno, budu trpce litovat, že jsem si nedokázala užít volných dní. Nedokážu to. Nějaký recept?
Navíc holka z vesnice nepatří do velkoměsta.
A.

holka s náušnicemi

6. února 2014 v 20:10 | Aurora
Jsem stále zoufale zamilovaná a naiví. Nebojím se to přiznat. Jsem závislá na svém partnerovi. Pan V. na mě ne. Věřím, že mě má po 3 letech pořád rád. Bohžel ale nepotřebuje být se mnou denně. Zvykla jsem si, že vedle něj usínám noc co noc. Jsem u rodičů čtvrtým dnem a zažívám muka. Pan V. ne. Nemůžu se dočkat, až se vrátíme do našeho dvojpokojáčku. V. napsal, že se těší. Je tak směšné myslet si, že náš partner bude pozorný celý život. Že mu nebude zatěžko jet za vámi, byť by vás měl vidět jen malou chviličku. Asi bych měla přestat snít o panu Darcym. Jane Austenová, to ti nezapomenu. Chceš snad ze mě vychovat větší romantičku než jsem?
Přemýšlím, čím může být moje závislost způsobená... vlastně už odmalička jsem tíhla schovávat se máti za sukně a nechat se ochraňovat. Neměla jsem jednoduché dětství, ale kdo dnes má? Nevěřím ve šťasté rodinky prezentované v reklamách.
Nedokážu přijmout svoji nestálou, nešťastnou, domýšlivou a naivní povahu.
Když večer usínám, představuji si jen samé hezké věci. Další klišé, miláčku. Ale je to tak. Tedy, hezké věci, které se v podstatě nemůžou vyplnit. Představuji si samu sebe... jakou bych chtěla být. A (nečekaně) je to můj přesný opak.
Dnešní den byl...rozhádaný. Přemýšlím, jestli existuje ještě nějaký jiný člověk (kromě mě), který se dokáže pohádat přes sms zprávy.
Cítit se nemilovaná je nejhorší, co znám.
Pěkný večer.
A.
k nadpisu: mám konečně propíchnuté uši. jsem teď pravá holka?

středeční večer

5. února 2014 v 18:35 | Aurora
Nevracím se. Ale asi budu občas přispívat dál. I když už "nehubnu pro krásu". Vlastně nehubnu vůbec.
Dnešní den byl rozmazaný. Koukám na FB a sleduju jak mí "přátelé" řeší dovolenou na horách. Proč... Jak je možné, že studenti medcíny mají tolik peněz, aby si mohli dovolit jít lyžovat do Alp. To přece není normální. Znám mediky a vím, kolik toho mají. Čas jen na učení a rozhodně žádnou brigádu. Svět není fér. Kéž bude škola co nejdříve za mnou, už jen rok a půl, budu "slavná Bc." a půjdu o dům dál... posunout se někam v životě a přestat snít, jako to dělám teď.
Celkově mám pochyby o oboru, který studuju. Praxe je bezvadná, je jí dost, ale stejně... bude mě opravdu bavit rodit děti? Baví mě to teď?
Doopravdy bych si přála pomáhat jinak. Ne, že jen vytáhnu dítě... ale že třeba vložím svou starostlivost do dětí, které někdo odložil... Nejraději bych se vrtla někam do kojeňáku a starala se o maličké, které nemají rodiče. Bude stačit být porodní bábou? Co já vím. Asi bych musela být dětská sestra, ale copak můžu jít studovat na dětskou sestru když budu Bc. porodní asistenka? Nemůžu. ach jo, asi jsem si to pěkně zavařila.
Ale nechci přemýšlet o škole. Pořád čekám, že to ještě přijde. Že mě to víc "chytne". Vždyť téměř kadá žena potřebuje v životě "babku", která jí pomůže při porodu. Bude s ní. Poradí. To jsem přece chtěla, s touto vizí jsem na školu šla.
Připadám si ztracená...
Když sním o budoucnosti, vidím se někde v knihovně za pultíkem, jak balím knížky a registruju nové čtenáře. Pravda, dost naivní představa. Já jsem celkově pořád dost naivní. Otázkou je, jetsli na to mám v jednadvaceti právo nebo ne.
Cítím se tak sama. Třeba bude zítra líp.
A.