Jiná verze reality

13. května 2017 v 9:17 | Aurora
Tak je to zase stejný. Nikdy jsem tak nějak nevěřila, že se svým ehm... manželem budu hádat o to, kde budeme společně bydlet, že se budeme hádat o peníze - jeho slovy: "ty nic neušetříš, rozhazuješ", jsi čubka, jsi kráva!
Aha
po cca 3/4 roce manželství.
Aha
Jako, nikdy jsem v tu instituci nevěřila, a už to tady mám zpátky ve velkém stylu. Nemá cenu plakat a nemá cenu se ptát proč a stejně to dělám.
Takže vedlem sebe dnes žijeme a mlčíme, pračka pere a nádobí jsem umyla, jako tak nějak normálně. Mně konečně zabrala antibiotika, takže ze mně jdou hleny všemi směry (extra naturalistický článek), ale zvládla jsem si dnes ráno umýt vlasy a to se taky počítá.
Jako já vím, že to zas nějak půjde dál.
Určitě jo. Zase bude všechno ve starých kolejích, uzdravím se, půjdu do práce, na výplatě budu mít almužnu po tom, co jsem byla na neschopence, budu řešti problémy v práci, které mě ani v nejmenším netrápí a nezajímají. Po práci možná půjdu do nějakého cvičení, možná budu s nějakou kamarádkou řešit u kafe prkotiny, možná mě zase někdo bude přesvědčovat, ať si udělám řidičák, že je to faaakt tááákhle důležitý, pojedu navšítívit rodiče, aby si nemysleli, že jsem nevděčná dcera, budu tam pracovat a pomáhat a pojedu s ním navštívit jeho rodiče, ze stejného důvodu a budu se tam nutit ke komunikaci, aby nepoznali, jak se v jejich přítomnosti necítím dobře.
A budu se litovat, a dělat ze sebe chudinku tak, jak to dělám teď. A pak, když se otřepu, poslechnu si Jardu Duška a řeknu si, jo Jardo, ty čtyři dohody maj něco do sebe, budu na sobě pracovat, budu lepším člověkem, opustím svoji bublinu, budu žít, budu chodit k vodě, budu koukat na západy slunce, klidně utratím poslední peníze za zrcadlovku, co si celej život přeju, vyfotím stokrát západ slunce, jenom až se uzdravím a nebudu vykašlávat plíce několikrát denně.... a pak... a pak přijde člověk vám nejbližší, nepohodnete se kvůli společnému bydlení, "nic neušetříš, ty čubko!"
Vždycky jsem si přála domeček, stačilo by jen maličko bokem od vesnice, někde u pole, a v zahradě mít velké ovocné stromy, ale tehdy bylo všechno v rovině snění, teď nastává realita, "nic neušetříš čubko!"
hypotéka, peníze, hypotéka, peníze!
a nevím, opravdu chci stavět barák s tímto mým nejbližším?
Jak říká Jarda, každý máme svoji vlastní verzi reality. Která je ta moje? Vždycky, když se sama sebe zeptám, co bych si opravdu přála, napadají mně přece stále ty stejné věci....
 

Let's get started

19. února 2017 v 18:23 | Aurora
--------------článek se bude postupně aktualizovat-----------------

Day 6: 23. 2. 2017, čtvrtek
Odcvičeno Jillian Michaels 30 day shred level 2.
Moje břicho je přesně to, čemu se říká "wheat belly", pšeničné břicho. Když se snažím vydržet v "plank pose", hnusně, ale fakt odporně visí. Většina tuku je uložena tam.
Dost přemýšlím o bezlepkové dietě.
Jdu si hledat info.
Dnes jsem neodolala jedné porci celkem dost sladkého dortíku.
Co už. Asi budu bez večeře.

Day 5: 22. 2. 2017, středa
Odcvičeno Jillian Michaels 30 day shred level 2.
Víc nemám sílu psát. Jdu spát.

Day 4: 21. 2. 2017, úterý
Odcvičeno Jillian Michaels 30 day shred level 2, před cvičením nektarinka a jablko.
Pracovní den - práce, nákup (hlavně zelenina), pečení makové buchty, věšení prádla, žehlení a cvičení. Jsem K.O. a to musím ještě do sprchy a umýt si i vlasy.
Sklenka bílého vína k žehlení (no jo no).
Jídlo snad OK. K večeři můj zamilovaný salát z červené řepy.

Day 3: 20. 2. 2017, pondělí
Odcvičeno Jillian Michaels 30 day shred level 2, během cvičení jsem musela sníst kus sladkého, třepaly se mi nohy, protože jsem na oběd měla jen zeleninovou polívku. Vím, že to byla chyba, zítra budu jíst lépe, abych měla energii na cvičení.
Procházka městem. Návštěva My Food marketu, celkem fajn jídlo, dost drahý, jak jinak.
Jinak (kromě vaření a cvičení), docela prozevlený den. Ale chtěla jsem si to užít, protože zítra zase hurá do práce.


Day 2: 19. 2. 2017, neděle
Odcvičeno Jillian Michaels 30 day shred level 2, po cvičení únava jak prase.
Procházka městem při západu slunce, na snídani vánočka (domácí!).
Zde mé ctěné startovací míry: 77 cm!!! přes pas, 95 cm!!! největší břišní pneumatika.
Váha cca 64 kg/170 cm.
Večer Jaroslav Dušek - pátá dohoda.
Taky jsem se vyfotila, abych měla co porovnávat.

Day 1: 18. 2. 2017, sobota
Odcvičeno Jillian Michaels 30 day shred level 2 - po cvičení funím a jsem unavená.
Jídlo tak nějak normální.

Den pro sebe

8. února 2016 v 22:35 | Aurora
Je to hrozně zvláštní. Nejlíp se den pro sebe plánuje v pracovní ráno, když člověk sotva mžourá na snídani a říká si: kdybych tak měla den pro sebe a nemusela do práce. Ještě bych si tak hodinku zdřímla a pak bych mohla stihnout tolik věcí...
a jak to skutečně vypadá, když mám volno?
Nevstanu v sedm, ani v osm, ale o půl desáté a tím se den značně zkrátí. Vstávám otlačená a s blbou náladou, cítím se přespaně a chce se mi čůrat. Mám žízeň, protože jsem spala více jak deset hodin v kuse (v pracovní den mám už vypitý litr vody nebo čaje).
Ach jo, takže vstanu sice vyspaná, ale stejně bez energie. Zvláštní.
Nejvíc enegie mívám právě brzy ráno, je to asi takhle: zazvoní budík, nechce se mi vstávat, připadám si ospale, mrzutě, nadávám na práci, nechce se mi z teplého pelechu... po ranní hygieně a po snídani a po hrnku teplého čaje však otočím. Za půl hodinky od prvního otevření očí jsem čilá jako rybička a strašně mě mrzí, že musím na šalinu. Dalo by se přece dělat tolik věcí! Slibuju si, že až budu mít volný den, vstanu aspoň v sedm, když ne o půl šesté jak do práce, to bude energie!
A přijde volný den, zazvoní budík....vypínám... a vstávám v deset a jsem nešťastná...
 


Projevy zlosti

8. února 2016 v 17:29 | Aurora



Je to strašně zvláštní. Chtěla bych toho moc napsat a hodit své myšlenky na "papír", ale nejde to, nebo možná ano,
ale rozhodně ne souvisle.
Můj maličký notebook vstal z mrtvých, má novou RAMku a spokojeně mi teď vrní pod rukama :D Já ho tak před rokem úplně odepsala, protože se na něm absolutně nedalo pracovat a najednou... voilá
a šlape... Tak z toho mám radost.
Pak mám celkem radost z toho, že mám práci, která mě ani moc neotravuje (no jak kdy, to je pravda), mám ji už půl roku, dělám v oboru (gynda) a zatím jsem neudělala žádnou botu (čekám, kdy to přijde).
Tento rok mi bude 24 let a stále si nevěřím a stále se hledám.
A budu se vdávat.
V kostele.
I když má víra upadá.
V kostele to bude kvůli němu.

Začala jsem cvičit jógu a zase toho nechala a dnes jsem zase začala.
Někdy bych už moc chtěla mít miminko, i když vím, že to ještě není možné.
A z toho mám najednou strach, protože se vůbec necítím zralá.
Ale i ve chvíli, kdy se necítím zralá tak stejně "krutě" závidím těhotným okolo.
Vlastně ne všem těhotným.
Kamarádkám a pacientkám těhotenství přeju. Opravdu od srdce, lidsky a tak, jak se má (btw co se vlastně má?).
Problém je opět v rodině mého V. (hm... snoubence vlastně)... dvě z jeho nejbližších rodinných příslušnic jsou "v tom"... nedokážu jim to přát, protože nedokážu zapomenout na staré křivdy, které jsem už dávno odpustila.
Nedokážu to pustit, pustit ta vlákna, která drží moji zlost a (bojím se to napsat...), někdy i nenávist. Občas se děsím sama sebe, co se to ve mně skrývá, jak moc mu dokážu ubližovat svými slovy, když říkám všechny ty věci.... :ne, nepotkám se s nimi, nechci tvou rodinu ani vidět, ublížili mi (a v duchu: musím si ještě lízat staré rány).
Nesnáším se za to, jaká jsem... občas se přemůžu (a bude tomu tak i následující víkend) a setkám se s nimi, nutím se do úsměvu a převážně mlčím (stejně se mně nikdo na nic neptá)... a hlavně se nepoznávám. V každodenní komunikaci jsem přece jiná, zoufale jiná... kde se ve mně jenom bere ten chlad?!
Když se bavím s pacientkama, kamarádkama, jsem plná upřímných úsměvů... ptám se, jak se mají, už vám kope?, špatně není?, tak hlavně, že nejsou otoky, holky vždycky ubíraj mamkám na kráse apod. (nemoc z povolání), ptám se, jestli se můžu dotknout bříška, pořád mi to přijde jako malý zázrak....
Při setkání s jeho těhotnou sestrou a švagrovou mlčím, nezajímá mě jejich rostoucí břicho ani jejich problémy, nezajímají mě srceeningy, i když o nich teď vím fakt hodně, jdou mi na nervy jeho připomínky - podívej, jaké má ségra bříško!, zpražím ho pohledem "mně to nezajímá" a "co já jako s tím." Jsem tak zlá...
Bože můj, co budu dělat, až se jim to narodí? Co řeknu, až bude sestru chtít navšívit v porodnici... co budu proboha dělat na své vlastní svatbě, kde budou obě s kočárky? Nebudu si jich všímat? Abych se ukryla do své bubliny? Dokážu si vůbec užít toho dne, kdy se mám soustředit jen na nás dva?
Někdy mám pocti, že prasknu a rozbrečím se, abych uvolnila to napětí, ale před nimi nemůžu a doma už mi to nejde.
Je to škoda, ale asi se z nich mé kamarádky nestanou.
Proč jsem tak jiná?
A.

Weird....

2. listopadu 2015 v 20:37 | Aurora

Už delší dobu mi vadí dnešní svět. A dnes mi nějak vadí ještě víc.
Nejvíc mě štve, jak peníze hýbou světem.
Jako by snad bez peněz člověk vůbec nežil.
Je to dětinské, ale chce se mi utíkat.
Tak daleko, kde není slyšet lidský hlas a kde není vidět člověčí zásah do přírody.
Kéž by takové místo existovalo.
Přála bych si jen sedět a koukat na moře.
A na mnou milovaný západ slunce.
A prostě jen být a poslouchat vlny.
První dny být sama a pak s mým nejbližším.
A poslouchat, jak zní jeho řeč.
A přemýšlet nad slovy, ale zároveň je nechat volně plynout.
By the way... budu se vdávat.
Not such a big deal but...
nebude to podle mých představ.
Tichá svatba se asi nenosí.
A.




Friends

13. října 2015 v 17:17 | Aurora

Je to hrozný když "kamarádky" volají jednom tehdy, když něco potřebují. A zrovna K. jsem chtěla požádat, aby mi šla za svědkyni, jelikož se možná budu vdávat. A teď ani nemám chuť ji požádat. A vlastně nemám chuť požádat žádného z mých "kmarádů", nemám totiž kamarádky. A kdyby mě milý fakt požádal o ruku, vyberu si za svědka staršího brášku. A teď brečím. Ach jo.

One of my summer...

5. srpna 2015 v 19:11 | Aurora
Tohle léto je nejkrásnější léto, jaké jsem kdy zažila. Ne, že by bylo tak plné zážitků, cestovatelských nebo jakýchkoliv, ale je to nejteplejší léto. Miluju teplo, horko, slunce. Teď je venku 33 stupňů, i když je už večer a já si toho nedokážu užívat. Za normálních okolností bych byla vyplácnutá na sluníčku, venku, v přírodě a čekala na západ slunce. Ale už jsem bohužel druhým týdnem pracující. Vlastně ne bohužel, bohudík! Nicméně jsem došla dnes z práce utahaná jako kotě, že sotva mžourám. Jsem zvědavá, kdy moje tělo přivykne každodennímu pracovnímu tempu na klinice. Jakmile přijde odpoledne, cítím, jak na mě padá únava. A to nemám děti, které čekají na moji pozornost, až se vrátím domů :-) Spím i teď během psaní článku, tak nestačím opravovat chyby.
Ale co.
Bude líp.
Musí.

Aurora

.O.O.

23. ledna 2015 v 20:33 | Aurora
No, takže jsem si stoupla na váhu... ok, je sice večer a ano, byla jsem oblečená, ale bože 61,7 kg? Jako vážně?
Jsem na sebe trošku naštvaná. Pořád si žiju ve svém snu, že mám 60 kg... a říkám si, že jsem sice nezpevněná, ale v oblečení to docela ujde. Vínečko sem, čokoládička tam. No zkrátka, asi začne tvrdý režim.
Vzhledem k tomu, že mám až do 15. února momentálně "volno" /když nepočítám občasnou praxi a psaní bakalářky/, je ideální čas se sebou něco udělat.
Za tři týdny mě navíc čeká ples, na kterém bych chtěla vypadat fakt hezky, no a kdybych se do 3 týdnů vrátila zpět na svoji šedesátku (což je reálné), cítila bych se líp.
Nechce se mi vymýšlet nějaký hubnoucí program, řeknu si to narovinu, diet bylo dost, některé zabraly některé ne... ale společný jmenovatel diet je stres. A to já nechci.
Takže na snídani mám povoleno i něco sladkého. A jinak jíst jako doteď, nepřejídat se, odpoledne nemlsat. A taky začít cvičit. Alespoň ob den. Ták.
Vyřkla jsem si nad sebou určitý ortel... chtěla bych se ve svém těle cítit lépe, být pevnější, abych se nemusela stydět v plavkách a bla bla bla. Však to znáte.
Nechci být anorekticky vyhublá a vlastně bych to nikdy ani nedokázala.
Navíc poslední dobou začínám víc a víc přemýšlet o životě, o tom kam vlastně směřuju /trošku Duškovatím, Čtyři dohody apod./ a myslím si, že se změnou myšlení půjde i to hubnutí o něco lépe.
Držte mi palce.
A.

Výkřik momentální ženy v domácnosti

20. ledna 2015 v 18:37 | Aurora

No, věc se má tak, že bych měla soustředit na psaní bakalářky, tedy její druhé části... a místo toho nějakým záhadným způsobem píšu článek. Ne, ne... zítra už se k tomu vážně vážně vážně dokopu.
Zvládla jsem zkouškové docela brzy a přišlo zasloužené "volno"... ano pozítří se zase podívám na sál :-D, bakalářku jsem načla... ale co mezitím? Sakra, už je to venku. Nedokážu totiž vydržet u žádné aktivity. Minulý týden jsem se tak TĚŠILA, až budu mít po poslední zkoušce, jak si budu UŽÍVAT. Hm... malý detail, neumím si příliš užívat.
Je to prostě ta blbá povaha... a nebudu to svádět na hektické okolí... i když všichni pořád někam spěchají, já bych se měla umět zastavit. A uměla jsem to. Kdysi.
Teď si vyčítám, že nic nedělám. Ono "nic" znamená "nic do školy"... vaření oběda, věšení prádla, žehlení, pečení buchty... to do toho nepočítám.
Už se vidím ve čtvrtek na porodním... narostou mi křídla, jak rychle budu chodit, abych obstarala dvě budoucí maminky. No, zas mě to docela stresuje. Čím víc chodím na sál, tím víc si tam připadám jako debil.
Ach ach... vidina státnic a hledání práce předemnou.
Ach, kéž to dopadne dobře...
Jsem tu sama, čekám na milého a ... asi půjdu uklidit tu zatracenou koupelnu.
Bože, mně se nechce nic dělat.
A.
ps: já vím, že to nemá hlavu ani patu.

Dítě starých rodičů

10. ledna 2015 v 12:58 | Aurora
Jsem druhým dnem doma.
Šílím z toho.
Být tady celé zkouškové, tak se zblázním.
Zvykla jsem si na polosvobodný život, bydlím s partnerem, ale bohužel stále ještě studuju, takže se ode mě jaksi očekává, že přijedu na víkend domů. Snažím se to omezovat na každý druhý víkend. I tak je to moc.
Jsem dítě starých rodičů. Dnes je už normálnější mít dítě ve 40 letech /praxe porodní báby/. Před 22 lety, kdy jsem se narodila já, tomu tak nebylo. Mé matce bylo 43, byla jsem 4. dítě v pořadí. Všichni jí říkali, ať jde na ITP, že je to divné a nebezpečné. Nechali si mě, i když u starých rodiček je velká pravděpodobnost, že dítě bude dementní.
Nejsem dementní. Teda.... nemám na to "papír"... panickou poruchu nepočítám.
Řeknu vám, jaké to je, být dítě starých rodičů. Možná si to uvědomíte a začnete plodit děti dříve, protože dítě potřebuje mladou maminku a mladého otce.
Když pominu alkoholismus mého otce a spoustu věcí, které nesouvisejí s věkem, dítě starých rodičů velmi brzy zjistí, že se liší od vrstevníků. Mí rodiče jsou ze staré školy. Vždycky jsem mluvila krapet jinak. Nebyla jsem třeba sprostá, nechápala jsem moc ironii, neuměla jsem nikoho správně "setřít", abych mu vrátila bolavou poznámku, zkrátka "hodné dítě". Dítě, které nedělá problémy. Až na jeden problém, který způsobilo mé nechodění do školy v době, kdy od nás otec odešel a matka se psychicky zhroutila a pila. Bylo mi osm. Nešla jsem do školy kvůli nemoci a máma mi to řádně neomluvila. Učitelka si nezjistila okolnosti. Za neomluvené hodiny jsem dostala dvojku z chování. Dvojku z chování dostalo dítě, o kterém ve třídě nikdo neví. Je to nejbolestnější věc, která se mi stále vrací a já nevím, jak s ní bojovat.
No nic.... té učitelce přeju jenom špatný věci.
Což bych neměla.
/Protože mi to ubližuje.../
Tákže, dítě starých rodčů začne být odstrkované... protože rodiče už jsou moc staří, aby s vámi jezdili na hory, výlety, delší dovolené.... takže máte téměř nulové zážitky, nemáte co nabídnout ostatním, o čem se bavit..., neumíte lyžovat ani bruslit, nejste "cool", matka s vámi nejezdí nakupovat do nákupních center /představa mámy v nákupním centru je zábavná/.
Vaši sourozenci jsou o generaci starší. Jsou to takoví strýčkové a tetičky, kteří si vás občas půjčí a pak zase vrátí. Dítě starých rodičů nemá moc kamarádů. Je většinou uzavřené, je vedeno ke čtení a k poslušnosti. K pomáhání doma. Nebudu tady moc rozebírat problém chození s partnerem, protože by to byla na celou kapitolu. Řeknu jen, že mám stálého partnera, kterého jsem si našla v 17 a to bylo peklo. Malá holčička se nám zamilovala, panebože. Navíc matčina dogmatičnost /je katolička/ nám taky nepřála.
By the way, teď ho milují snad víc než mně, matka by nepřežila, kdybych se s ním rozešla. Kdykoli přijde, podstrojuje mu a ještě mě napomíná, abych se k němu chovala hezky a slušně, aby mi náhodou!!! neodešel.
Ale to přišlo časem no.
Dítě starých rodičů se stydí za své rodiče před vrstevníky. Pamatuju si, jak do školky chodily pro moje spolužáky krásné mladé maminky. Občas jsem pak plakala, že nemám krásnou mladou maminku.
Teď pláču proto, že tu máma nebude tak dlouho, jako mámy mých vrstevníků, a že si ji třeba mé děti nebudou moc pamatovat.
Strach z rodičů, především z jejich očekávání, a strach o rodiče.... to provázelo celé mé dětství.
Občas si tak pro sebe počítám /což mimochodem dělávám odmalička/. Je mi 22, mámě 65. Dítě bych chtěla brzy, tak v 25 /to bude mámě 68/. Pamatovat si ji možná bude, až mu bude tak 7, to jí bude 75. Moje babička umřela, když jí bylo 74.... všechny tyhle myšlenky se vkrádají do mysli dítěte starších rodičů.... chtěla bych, aby všichni pochopili, že mít dítě pozdě není žádná výhra. Vaše kariéra vás nezachrání a pokud chcete být mladí a prožívat dětství svých dětí, nemějte je ve 30. Natož ve 40.
Cílem tohoto článku nebylo se politovat. Jen v poslední době přemýšlím o všech možných technikách, které by mě zbavily bolestných vzpomínek. Dokonce jsem uvažovala i o hypnóze.

Chci je říct, mějte brzy miminka. Mimčo je nejkrásnější andělíček a těhotenství nádherným obdobím ženy, pokud si jej dokáže užít.
A pokud si trváte na kariéře... zůstaňte aspoň psychicky mladí. Zajímejte se o mladou generaci, pečujte o sebe, ať se za vás děti nemusejí stydět... dejte jim trošku volnosti.
Prosím.
A.


Kam dál